Ublížil jsem lidem, na kterých mi záleželo, a urazil jsem ty, které jsem neudělal. Odřízl jsem se od jedné osoby, která byla blíž ke mně než kterákoli jiná. Plakal jsem, dokud jsem si nebyl ani vědom, když jsem plakal, a když jsem nebyl, plakal ve výtazích a v taxících a v čínských prádelnách, a když jsem šel k lékaři, řekl jen to, že se mi zdálo, že jsem depresivní, a měl bych vidět „specialistu“. Napsal pro mě jméno a adresu psychiatra, ale nešel jsem.
(I hurt the people I cared about, and insulted those I did not. I cut myself off from the one person who was closer to me than any other. I cried until I was not even aware when I was crying and when I was not, cried in elevators and in taxis and in Chinese laundries, and when I went to the doctor he said only that I seemed to be depressed, and should see a "specialist." He wrote down a psychiatrist's name and address for me, but I did not go.)
Vypravěč přemýšlí o hlubokém pocitu izolace a emocionálního zranění a odhaluje, jak jejich činy negativně ovlivnily jak blízké, tak cizince. Uznání způsobenou bolest popisuje hlubokou ztrátu spojení s někým velmi důležitým v jejich životě, což vede k častému, nekontrolovanému pláči na různých veřejných místech. Tento emoční nepokoj naznačuje boj s depresí.
Navzdory uznání jejich úzkosti vypravěč váhá hledat odbornou pomoc, přestože je doporučen navštívit psychiatra. Tato neochota zdůrazňuje běžnou bariéru, kterou mnozí čelí při řešení problémů duševního zdraví, zdůrazňuje pocit ztracení a ohromení. Vyjádřená surová zranitelnost ilustruje hloubku jejich vnitřního konfliktu.