To není pozoruhodná věc, ale je pozoruhodné mít v paměti.
(That is not a remarkable thing to say, but it is a remarkable thing to have in one's memory.)
Ve své knize „Slouchinging k Betlémě“, Joan Didion přemýšlí o myšlence, že i když některá prohlášení nemusí vyniknout jako mimořádná, schopnost si je pamatovat může být docela významná. To poukazuje na představu, že samotná paměť může udržovat váhu a význam, i když informace nejsou ze své podstaty pozoruhodné. Didion zdůrazňuje hodnotu vzpomínky a to, jak formuje naše chápání zkušeností a světa kolem nás.
Tato perspektiva zve čtenáře, aby zvážili roli zdánlivě světských vzpomínek při utváření identity a vnímání. To naznačuje, že i obyčejní mohou ovlivnit naše myšlenky a emoce a tvrdí, že každá paměť přispívá k bohatství našich životních příběhů. Didionův vhled podporuje hlubší uznání za každodenní okamžiky, které v našich myslích přetrvávají, a zdůrazňuje jejich potenciální dopad na naše interpretace reality.