Hodně se obávají „reagovat na sebe krásou a něhou“ a jejich reakce na sebe je ve skutečnosti tak něžná, že odpoledne ve škole má tendenci nebezpečně unášet do nikdy.
(They worry a great deal about 'responding to one another with beauty and tenderness,' and their response to one another is in fact so tender that an afternoon at the school tends to drift perilously into the never-ever.)
V „Slouchinging k Betlémě“ Joan Didion zdůrazňuje hluboké obavy, že jednotlivci mají vzájemnou interakci způsobem, který ztělesňuje krásu a soucit. Tento důraz na něhu naznačuje touhu po skutečném spojení a emoční bezpečnost mezi členy komunity a vede jejich vztahy k citlivosti a péči.
Didion však také poznamenává, že toto intenzivní zaměření na pečovatelské interakce může vést k driftu od současného okamžiku, což vede k téměř nadčasovému odpoledne ve škole. Tento jev naznačuje rizika ztráty reality v takovém pronásledování, kde idealizovaná vize spojení může zastínit praktické zapojení do světa kolem nich.