Když si myslela, že by ho to utěšilo, vzala kus uhlí a vymazala nesčetné lásky, za které jí stále dlužil, a dobrovolně vychovala své vlastní nejoblíbenější smutky, aby ho nechala na samotném pláči.
(Thinking that it would console him, she took a piece of charcoal and erased the innumerable loves that he still owed her for, and she voluntarily brought up her own most solitary sadnesses so as not to leave him alone in his weeping.)
V této pasáži z „Sto let samoty“ se postava pokouší zmírnit smutek jiného vymazáním dluhů lásky, symbolizovat touhu odlehčit emoční břemeno, kterou sdílejí. Odstraněním těchto povinností se snaží podpořit pocit úlevy a spojení, prokázat její empatii a ochotu nést část svého zármutku.
Kromě toho čelí svému vlastnímu hlubokému smutku a rozhodla se odhalit své zranitelnosti. Tento akt sdílení osobní bolesti slouží k překlenutí jejich osamělosti a zdůrazňuje téma společnosti v utrpení. Její nesobeckost zdůrazňuje hluboké emocionální vazby mezi jednotlivci, což naznačuje, že vzájemné porozumění může v době zoufalství poskytnout útěchu.