Všichni byli tehdy mladší a při vyprávění určité záře vynechává ty roky.
(Everyone was younger then, and in the telling a certain glow suffuses those years.)
V „Slouchinging k Betlémě“ Joan Didion přemýšlela o postupem času a jeho dopadu na vzpomínky. Fráze „každý byl mladší tehdy“ zdůrazňuje pocit nostalgie a zdůrazňuje, jak nevinnost a vibrace mládeže přidává teplé záři k minulým zážitkům, které vyprávíme. Tento sentiment naznačuje, že čas mění naše vnímání, což často způsobuje, že se minulost zdá být přitažlivější, než ve skutečnosti byla.
Didionská práce zve čtenáře, aby zvážili, jak jsou naše vzpomínky formovány kontextem našeho života, jak stárneme. Záře, která tyto roky zasadí, slouží jako připomínka, že i když se můžeme ohlédnout s pocitem touhy, také přizpůsobujeme naše vzpomínky a filtrujeme je skrz čočku našich současných já. Tato souhra mezi pamětí a časem zvyšuje vyprávění vyprávění, což nám umožňuje hlouběji spojit se s vyprávěním i emocemi, které evokuje.