Štěstí je, „konec konců, spotřební etika.
(Happiness is,' after all, a consumption ethic.)
V „Slouchinging k Betlémě“ Joan Didion zkoumá koncept štěstí jako zásadně vázaný na spotřebu. Tato perspektiva naznačuje, že naše snaha o radost a spokojenost se často točí kolem získávání materiálního zboží a zkušeností. Didion zdůrazňuje, jak konzumerismus ovlivňuje naše chápání toho, co to znamená být šťastnými, formování společenských hodnot a individuálních touh.
Myšlenka štěstí jako spotřební etiky vyvolává důležité otázky o dopadu tohoto myšlení. Vybízí čtenáře, aby přemýšleli o tom, zda lze skutečné naplnění dosáhnout materiálním bohatstvím nebo zda existují hlubší a smysluplnější zdroje štěstí, které přesahují přechodné spotřební zboží. Didionova bystrá pozorování podporují kritické zkoumání našich hodnot v kultuře založené na spotřebiteli.