Jednou, v období sucha, jsem psal velkými písmeny na dvou stránkách notebooku, že nevinnost končí, když je člověk zbaven klamu, který se člověk líbí.
(Once, in a dry season, I wrote in large letters across two pages of a notebook that innocence ends when one is stripped of the delusion that one likes oneself.)
Citace z Joan Didion's „Slouchinging k Betlémě“ odráží téma nevinnosti a sebepojetí. To naznačuje, že nevinnost člověka je ztracena, když se vyrovná s realitou a opustí uklidňující přesvědčení, že mají na sebe pozitivní pohled. Tento okamžik realizace často doprovází hluboké sebevědomí, což vede jednotlivce od naivity sebe-lásky k komplikovanějšímu pochopení jejich identity.
Didionův prohlášení zdůrazňuje psychologický přechod z dětské nevinnosti k sebevědomí dospělých. Tento přechod může být bolestivý, protože člověk čelí jejich nedokonalostem a uznává skutečné pocity o sobě. Pozorování rezonuje s univerzálním bojem, které mnozí tváří obličejí při sladění jejich sebevědomí s tvrdšími pravdami života, což z něj činí poignant reflexe o povaze lidské zkušenosti.