To, že jsem uvězněn v této konkrétní irelevanci, pro mě není nikdy zjevnější, než když jsem doma. Paralyzovaný neurotickou děvkostí vyvolanou tím, že se setkává s minulostí na každém kroku, kolem každého rohu, uvnitř každé skříně, jdu bezcílně z místnosti do místnosti.
(That I am trapped in this particular irrelevancy is never more apparent to me than when I am home. Paralyzed by the neurotic lassitude engendered by meeting one's past at every turn, around every corner, inside every cupboard, I go aimlessly from room to room.)
Joan Didion ve své práci „Slouchinging k Betlémě“ zachycuje pocit, že je v němž dodržován vlastní bezvýznamnost. Vyjadřuje hluboký pocit stagnace a neklidu, když je doma, kde každý známý prostor vyvolává vzpomínky na minulost. Tato konfrontace s její historií ponechává její pocit v pasti a činí její rutinní existenci bez účelu.
Didionovo živé zobrazení putování přes její domov ilustruje váhu nostalgie a ochrnutí, kterou přináší. Jednoduchý akt přechodu z místnosti do místnosti se stává cestou plná emocionálních zavazadel a zdůrazňuje, jak může minulost zastínit současné zkušenosti a emoce. Tento vnitřní konflikt transformuje její životní prostor na strašidelnou připomínku toho, co kdysi bylo, zesiluje její pocity bezcíhostí a odpojení.