von Igelfeld se ocitl v úvahu o filozofických myšlenkách Hume a Schopenhauera, zejména o povaze lidského spojení a etiky. Vzpomněl si, že Hume navrhl, aby naše mysl navzájem rezonovala a vytvořila sdílený etický impuls. Tato rezonující kvalita v lidské interakci ho zaujala, protože to naznačovalo hlubší sdílenou morálku vlastní lidským vztahům.
Dále, von Igelfeld zvažoval Schopenhauerovo zaměření na pocit jako ústřední pro morální porozumění. Začal se ptát, zda tito dva filozofové řešili stejný základní koncept, což naznačuje, že empatie a emoční rezonance mohou být zásadně spojeny s naší schopností pro etické chování. Tato odraz na propojenou povahu myšlení, pocitu a etiky ho nechala přemýšlet o složitosti lidských spojení.