V Madisonově formulaci nebylo právo na nošení zbraní, ale derivát, v závislosti na službě v milici. Nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu {Heller v. District of Columbia, 2008}, které zjistilo, že právo nosit zbraně přirozené a téměř neomezené právo je zjevně v rozporu s původními záměry Madisonu.37
(In Madison's formulation, the right to bear arms was not inherent but derivative, depending on service in the militia. The recent Supreme Court decision {Heller v. District of Columbia, 2008} that found the right to bear arms an inherent and nearly unlimited right is clearly at odds with Madison's original intentions.37)
V knize Josepha J. Ellise „Kvarteto: Orchestrace druhé americké revoluce, 1783-1789“, tvrdí, že James Madison považoval právo nést zbraně jako závislé na něčí roli v milici než za vnitřní právo. Tato perspektiva zdůrazňuje historický kontext, ve kterém bylo právo na nošení zbraní chápáno jako součást kolektivní struktury obrany. Interpretace Madisona podtrhuje význam občanské povinnosti a služby při zajišťování národní bezpečnosti.
Ellis kontrastuje s Madisonovým pohledem s rozhodnutím Nejvyššího soudu v roce 2008 v Heller v. District of Columbia, který zřídil právo nosit zbraně jako vlastní a téměř neomezené individuální právo. Toto rozhodnutí se liší od Madisonova původního záměru a vyvolává otázky týkající se vývoje práv na zbraně v Americe, ilustruje posun od kolektivní odpovědnosti k individualističtější interpretaci druhého dodatku.