Lidé si představovali republiky a knížectví, které ve skutečnosti nikdy neexistovaly. Přesto je způsob, jakým lidé žijí, tak vzdálený tomu, jak by měli žít, že každý, kdo opustí to, co „je“ pro to, co „by mělo být“, usiluje spíše o svůj pád než o záchranu; neboť člověk, který ve všech svých skutcích usiluje o dobro, jistě přijde ke zkáze, protože je tolik lidí, kteří nejsou dobří. Pro tento prostý pragmatismus kardinál Pole odsoudil Niccola Machiavelliho jako ďáblova apoštola.
(Men have imagined republics and principalities that never really existed at all. Yet the way men live is so far removed from the way they ought to live that anyone who abandons what 'is' for what 'should be' pursues his downfall rather than his preservation; for a man who strives after goodness in all his acts is sure to come to ruin, since there are so many men who are not good. For this plainspoken pragmatism, Cardinal Pole denounced Niccolò Machiavelli as the devil's apostle.)
Text pojednává o kontrastu mezi idealizovanými vládními systémy, které si lidé představují, a realitou lidského chování. Naznačuje, že lidstvo se často výrazně odchyluje od toho, jak by mělo ideálně fungovat. Ti, kteří kvůli nedosažitelným ideálům opustí současný stav věcí, mohou nakonec čelit neúspěchu. Tato perspektiva zdůrazňuje výzvy usilování o dobro ve světě plném jednotlivců, kteří jednají v rozporu s takovými ideály.
Kardinál Pole odsouzení Machiavelliho jako „ďáblova apoštola“ zdůrazňuje napětí mezi filozofickými ideály a praktickým vládnutím. Podtrhuje přesvědčení, že honba za ctností často vede k pádu v nedokonalém světě, kde mnozí postrádají stejné morální ambice. To odráží širší komentář k lidské přirozenosti a složitosti politického myšlení.