To, co mě tehdy smuvalo, bylo nové znalosti, které se věci změnily, a nebylo s tím nic. Svým způsobem to byla také pařížská emoce.
(What made me sad just then was the new knowledge that things changed, and there was nothing you could do about it. In a way, that was a Parisian emotion too.)
V „Paříži na Měsíc“ Adam Gopnik přemýšlí o smutku, že si uvědomí, že změna je nevyhnutelnou součástí života, něco mimo naši kontrolu. Toto zjevení hluboce rezonuje se zážitky, s nimiž se člověk setkává ve městě, jako je Paříž, kde je podstata věcí neustále v toku. Gopnik zachycuje hořkou povahu těchto znalostí a vyvolává pocit nostalgie propojeného s přijetím.
Pocit smutku pochází z pochopení toho, že čas mění všechno, včetně vážených okamžiků a míst. Gopnikovo psaní ilustruje, jak toto vědomí může evokovat jedinečně pařížský sentiment, charakterizovaný oceněním i melancholií. Krása města spočívá v jeho schopnosti evokovat takové hluboké úvahy o změně a plynutí času.