To, co bylo šíleno, nebyl antiamerikanismus, který je pochopitelný a dokonce ve svém odporu ve stylu Astérixu vůči americké nadvládě, obdivuhodný. Co je šílená, je nevýrazná jistota, nedostatek ostražité zvědavosti, neschopnost pro kritickou sebereflexi, připravenost na Aficher Erreur vzdáleně a čekat, až někdo jiný změní papír.
(What was maddening was not the anti-Americanism, which is understandable and even, in its Astérix-style resistance to American domination, admirable. What is maddening is the bland certainty, the lack of vigilant curiosity, the incapacity for critical self-reflection, the readiness to afficher erreur distante and wait for somebody else to change the paper.)
V „Paříži na Měsíc“ Adam Gopnik přemýšlí o povaze antiamerikanismu a považuje jej za pochopitelné a občas chvályhodné ve svém odporu vůči vnímané americké dominanci. Vyjadřuje však frustraci ne samotným sentimentem, ale s neochvějnou jistotou a spokojeností, která takové názory často doprovází. Tento nedostatek kritického myšlení a sebevědomí mu vyniká.
Gopnik tvrdí, že ti, kteří kritizují Ameriku, mohou postrádat zvědavost na prozkoumání jejich vlastní víry a předpoklady. Kritizuje tendenci se odpojit od reflexe a spoléhat se na vnější síly, aby vyvolaly změnu, spíše než aktivně zpochybňovaly a vyvíjely vlastní perspektivy.